Ludmila v kazatelství

Pokud se původně lokální svatoludmilský kult dostal do povědomí širší společnosti, stalo se tak především zásluhou karlovské resuscitace přemyslovských kultů a rozvoje kultu svatých ve 14. století. S pochopitelným zpožděním se rozkvět svatoludmilského kazatelství v podstatě kryje s kazatelskou aktivitou husitských mistrů. V době pohusitské napříč konfesemi však uvadá a ludmilská kázání nenalezneme už ani mezi katolíky.

Základem vlastního kázání vždy byl a dosud je biblický text, tzv. perikopa. V případě sv. Ludmily není ještě v průběhu 15. století ustálena a objevuje se jistá pestrost. Teprve na přelomu 15. a 16. století se objevují jednotně doporučené perikopy, přičemž důraz je položen na předobraz Ludmily jako ideální biblické vdovy. Nejčastěji však byla užívána perikopa s Ježíšovým podobenstvím o pokladu ukrytém v poli.

Z této husitské a pohusitské doby je dochováno celkem dvacet dva kázání, z nichž ovšem jen třináct není pouhým výkladem perikopy, ale obsahuje i životopisné poznámky ke sv. Ludmile. Např. mistr Jan Hus tak káže o sv. Ludmile, která v duchu předhusovského milíčovského hnutí často přijímala svátost oltářní. Mladší autoři, jako např. mistr Jan Rokycana, už v souladu s jinými prameny zmiňují to, že Ludmila, „dědička česká, také přijímala pod obojí spůsobou“.

Barokní kazatelé sv. Ludmile příliš pozornosti nevěnovali. Z českojazyčného okruhu jsou známa všeho všudy dvě tištěná kázání. Sv. Ludmilu jako zbožnou a příkladnou vdovu představil v tisku DIVA LUDMILLA VERA VIDUA to jest: Svatá Lidmila vdova opravdová z roku 1718 Jan Ignác Libertin. Josef Každý naopak ve své promluvě Ars nova geminarum pennarum … Umění nové dvojích křídel propojil svatoludmilský kult s regionálními motivy, konkrétně se skalisky u Tetína a dobovými vojenskými událostmi na Berounsku v roce 1744.